UKRAJINA 2012

Zakarpatská Rus - Polonina Boržava, Koločava

Každý rok první prázdnnový víkend vyrážíme na vandr. A letos se konečně zadařilo vyrazit na Ukrajinu. Cíl ?  Přechod Poloniny Boržava, návštěva Koločavy, ale hlavně poznat tuto zemi a lidi osobně. Z Vyškova vyrazila hned 30.6.2012 ve tři ráno dvě auta směr Michalovce. V Kroměříži Ivan přibral nejmladší účastníky Barču a Páju, a v Hranicích už čekal připravený Jožka, který doplnil posádku s Banjem a Soňou. V Michalovcích jsme auta bezpečně zaparkovali u   nádraží a v neuvěřitelném vedru zkrátili čekání na autobus do Užhorodu pivkem v hospůdce U Sabinky za 0.75 €. Už autobus, který přijel na zastávku, dával tušit, že následující týden nebude o dobrodružství nouze. Za 4 € na osobu jsme nastoupili a čekali co bude. Na hranicich nas z autobusu vyhnali nejdřive slovenšti celnici, nastěsti nam dovolili jit do klimatizované haly. Následně se bezcílně poflakovali po celnici, volně se shlukovali a pokuřovali, zpravidla pod cedulí  "Zákaz kouření". Zavzpomínal jsem na rumunskou hranici v roce 1986, kdy jsme spolu se Žralokem vyrazili do Karpat. Asi po 30ti minutách nám vrátili pasy a šup do autobusu. Stejná procedura proběhla i na ukrajinské hranici. Tam jsme stáli dalších 30 minut, než jeden z nigerijců studujících v Kijevě, zaplatil úplatek za to, že se celníkovi nezdála jeho bumážka v pasu dostatečně v pořádku. Potom ještě řidič za přechodem zastavil a "nenápadně" předal ukrajinskému celníkovi další svazek bankovek.

Do Užhorodu na autobusové nádraží jsme přijeli zbroceni potem kolem 17:30. Tedy těch 40 km 3,5 hodiny, uff. Nicméně hned vedle nádraží byla otevřena směnárna, kurz byl dobrý (10,05 za 1 €),  tak jsme hned vyměnili každý 50 € dostali něco málo přes 500 hriven a těsně vedle na zahrádce, v rámci dodržení pitného režimu dali dobré, místní, točené, vychlazené pivko za 6,50 (15 CZK). Během degustace jsme vytáhli mapy a zahájili diskuzi, kterak se dostat do cca 100 km vzdáleného Volovce, odkud chceme vyrazit na přechod poloniny Boržava. Asi dva metry od nás seděl místní, asi 50ti letý muž. Tak jsme vznesli dotaz, odkud jezdí místní smluvní přepravci - maršrutky. Kouknul na nás a po ujištění, že můžeme mluvit česky, protože on pracoval v Česku a rozumí, poradil vlak. Česky mluvil obstojně. Poradil nám, pro případ nouze v Pilipci (pod Boržavskými planinami) i svou známou s ubytováním a kontaktem na místního přepravce. Rozloučili jsme se a vyrazili na nádraží zjistit, jak je to s jízdenkami. Lístek stál 21 hriven (cca 53 CZK) a vlak jel 23:15. Tedy spousta času. Užhorodské vlakové nádraží je jak architektonicky tak funkčně velmi pěkné, všude čisto. Vrazili jsme bágly za 7 hriven do úschovny a vyrazili poznávat město a vysbírat kešky v okolí. Když jsme procházeli historickou část města na levém břehu řeky Už, zastavil nás místní novinář s tím, že byl v Česku (téměř z každé rodiny u nás někdo pracoval) a že nás zve na slavnost, kde místní podnikatel slaví třetí výročí otevření své kavárničky a za všeobecného veselí se bude podávat dort. Juknuli jsme na místní pevnost, pravoslavný kostel a vydali se na dort. Moooc dobré. Čas se krátil tak jsme se zdrželi jen chvilku a byl čas návratu na nádraží. Dorazili jsme právě včas, vlak už byl přistaven. Souprava měla  36 vagonů a každý měl svého děžurného, který od nás vybral lístky a ukázal nám naše lehátka. To byl ovšem šok, na tříhodinovou cestu jsme za 21 hřiven dostali lehátka. Ve vlaku se podával čaj a káva, děžurnyj rozdával na vyžádání horkou vodu. Jediná nevýhoda, že venku bylo i v noci skoro +28 a ve vagonu, pokud souprava stála, bylo nedýchatelno. Ve 2:30 nás děžurnyj automaticky vzbudil (dobrá sužba v rámci jízdenky) a za chvíli jsme stáli na opuštěném nástupišti voloveckého nádraží. Tady jsme zasedli a že počkáme do rozednění. Během několika minut všichni spali. Na tomto místě je nutno dodat, že na Ukrajině se používají dva časy, středoevropský a místní, posunutý o hodinu dopředu. Po chvíli jsem zaslechl tiché hlasy, otevřu oči a přede mnou stojí dva policisté. Krve by se ve mě nedořezeal. Jaké bylo mé překvapení, když na mě jeden z nich zaměřil zrak, následně pohledem přejel  po ostatních a tázavě kývnul hlavou co tu děláme. Ukázal jsem na batohy, na hory a na hodinky. Opět kývnul hlavou a oba bez jediného slova  odešli. Po čtvrté hodině začalo svítat, tak jsme vyrazili. Hned u nádraží se k nám přidal černý pes neurčité rasy, kterému děvčata dala přezdívku Houmii a který nás doprovázel značnou část naší cesty. Výstup na předhůří Boržavy z 420 m.n.m na kopec Chrest do výšky 1 220 m.n.m. nám zabral 3,5 hodiny. Tam už vydatně pražilo slunce a tak další pochod na Temnatyk (1344 m.n.m.) byl  očistcem. Utrpení nám častečně vynahradily nádhrené výhledy a borůvkové plantáže. Dva ukrajinští turisté (jinak jsme potkávali pouze krajany) nám poradili, kde se dá nabrat voda a protože to z Temnatyku bylo cca hodinku cesty po vrstevnici, vyrazili jsme tam. Místo pod meteorologickou stanicí na travnaté planině v blízkosti bývalé vojenské pozorovatelny nám posloužilo jako tábořiště pro první den. Uvařili jsme kafe, probrali jak jsme všichni grogy a zvolna se odebrali k odpočinku.

Bylo nám jasné, že je nutné vyrazit co nejdříve ráno, abychom se vyhnuli pochodu v největším vedru. Po rozednění jsme krátce posnídali a vyrazili na Velikyj Verch (1 598 m.n.m) Opět úmorný výstup, nahoře krátký odpočinek u kovové trojnožky, nádherný výhled na celou poloninu. Pokračovali jsme dále po hřebenu v +35. Při další přestávce pod vrcholem Humba jsme si v mapě všimli lanovek/vleků u vesnice Pilipec. Současně jsme potkávali skupiny turistů, kteří šli neobvykle na lehko. Cíleným dotazem jsme zjistili, že z Pilipce vede asi 500 m pod vrchol Humby lanovka. Mrknuli jsme na sebe a nikdo nikoho nemusel přesvědčovat. Jde se do Pilipce, resp, jede se tam. Traverzem jsme se dostali nad lanovku, sestoupili k ní, zakoupili obousměrný lístek (jen dolů nám nechtěli prodat) za 35 hřiven a děvčata se tesklivým pohledem rozloučila s Houmí, která nechápala, proč ji opuštíme, kdo jí teď bude podstrojovat salámem a komu bude v noci hlídat stany. Pod lanovkou byl kafe-bar, kde bylo vychlazené, bohužel jen lahvové pivko za 8 hriven. Ale byli jsme vyprahlí. Doplnili jsme minerály a pokračovali dále Pilipcem. Na Ukrajině je v každé vesničce jeden, nebo více, velmi dobře zásobených obchůdků (magazin), kde většinou čepují i točené pivko v ceně od 5 do 8 hřiven. Cestou jsme jeden potkali, dokoupili zásoby, doplnili tekutiny a vydali se podél řeky hledat nějaké místo k bivakování. Když jsme míjeli poměrně pěkně zdobený most přes řeku, za kterou stál pěkný srub, napadlo nás prozkoumat plácek za ním. U domu stál právě místní chlapík, tak jsme se zeptali, jestlli by mu nevadilo, kdybychom na jeho pozemku postavili dva stany a přespali. Tak jsme za 10 hřiven za stan měli další místo na přespání s blízkou řekou. Když jsme stany postavili, pozval chlapy na kus řeči, což se bohužel neoběšlo bez stakanu vodky. Naštěstí to ke stanům bylo 20 metrů, poněkud nám ztěžknul krok a jazyk, čehož si Soňa okamžitě všimla a její štiplavé poznámky nešlo přehlédnout. Družba je prostě velmi náročná a ačkoliv jsme toto břímě vzali s Jožkou a Ivanem na sebe, nedostalo se nám pražádného ocenění. Studená koupel v řece a dvě kávy nám pomohly rychle se dostat do kondice. Prozkoumali jsme ještě stavbu druhého srubu, který vyrůstal v těsném sousedství a následně zalezli do stanů a po úmorném dnu usnuli.

Další slunečné ráno, očekáváme opět pařák. Po krátké poradě jsme se rozhodli vyrazit do cca 15 km vzdálené Mizhirje a odtud přejít přes poloninu do Koločavy. Pěšky jsme se tedy vydali na křižovatku za Pilipec, odkud měl jet podle získaných zpráv od místních za přibližně půl hodinky autobus. Zastávka nebyla nijak označena, ale poznali jsme ji podle stojících lidí. Když vozidlo přijelo, řidič vystoupil, zeptali jsme se ho za kolik nás hodí do Mizirje. Kouknul na nás, na bágly a chtěl 7 hřiven za jednoho. Za 20 minut jsme byli na autobusovém nádraží v Mižirje. Ivan pohlídal bágly a my se vydali na nedaleké tržiště, podívat se, co je v nabídce. Tržnice jako u nás, spousta zboží. Snad jen okolí bylo poněkud socialistické. Nakoupili jsme zeleninu a vrátili se na zastávku. Najednou se objevil chlapík, jestli jsme Češi a že nás zaveze za 100 hřiven do Koločavy a že to je super cena. Vedro bylo úmorné a vidina dalšího pochodu skličující. Zašel jsem na nádraží, zeptat se, kdy jede autobus do Koločavy a jak dlouho to trvá. Shodou okolností jsme mluvil přímo s řidičem. Ten za námi vyšel ven a nabídl nám, ať počkáme za nádražím, že nás za  10 hřiven na osobu odveze až na Koločavu. Krátká porada stačila, jdeme do toho, všichni jsou ulepení potem. Autobus vyjel z nádraží a zastavil za nádražím, řidič nám vzadu vyčlenil místo na bágly. Normální jízdenka stála 8,75, vzal si 10 (poplatek za bágly a servis). Cesta trvala přes hodinu, ale nakonec jsme dorazili. Vystupujeme v Koločavě na autobusové  zastávce, ze které je teď malá hospůdka - зупинка. Jen jsme vystoupili z autobusu, naši pozornost upoutalo sousoší historického horala, loučícího se s těhotnou ženou, držící v náručí dítě. Kolem právě procházeli místní chlapi a jeden z nich (Vasil Makar), když viděl náš zájem o sousoší a pamětní desku, přistoupil a že odkud jsme. Ačkoliv tak nevypadal, byl to místní mecenáš muzeí a historických artefaktů a současně jeden z největších místních chovatelů exotického ptactva, což jsme později mohli i sami osobně shlédnout. Zorganizoval místního klíčníka, který nám otevřel nedaleký památníček věnovaný padlým Koločavanům ve všech novodobých konfliktech za éry SSSR. A bylo se na co koukat. Současně nám ukázal kde je hřbitůvek a kde hledat hrob Nikoly Šuhaje (ten je tam prý pouze z "turistických" důvodů, nikdo neví kde je vlastně pochován, byl to přece zločinec). Ovšem před návštěvou památníku a hrobu jsme na zastávce ve svérázně vyzdobené hospůdce dali po pivečku a jedenasedmdesátiletý majitel nás uvítal vodkou - brrr. Nechali jsme u něj bágly a vyrazili na cca 100 m vzdálený hřbitov. Hřbitovy působí na Ukrajině na naše poměry poměrně zanedbaně. Tento byl v borůvčí a leze se na něj přes dřevěné schůdky přes plot, tedy aspoň do staré části, kde je hrob umístěn. Po návratu jsme dali ještě jedno pivko a ptali se majitele, kde je možné v okolí postavit stany. Sdělil, že kdekoliv u řeky a nabídl nám místo na svém oploceném pozemku u řeky za 15 hřiven na osobu a noc. Tak jsme tam šli obhlédnout terén, místo se nám líbilo a hlavně bylo za plotem, takže nemusíme tahat bágly sebou při výpravách do okolí. Plácli jsme si, vysolili peníze za jednu noc a šli se "ubytovat". Po stavbě stanů rychle do vody k mostu, kde se koupali místní, řeka byla relativně čistá, což se však v žádném případě nedalo říci o okolí. Svoz odpadků je zatím v této zemi v plenkách a tak si místní pomáhají tím, že PET lahve hážou do řeky, na jaře přijde velká voda a všechno to spláchne do Maďarska. Co nespláchne, zůstane na březích - viz foto. Někteří, jak jsme si všimli u nově stavěného hotýlku naproti zastávky,  odpadky pálí přímo u nově postavené zdi - pochopitelně z vnější strany. Po koupeli jsme, již svěží , vyrukovali na legendární Četnickou stanici. Ta je cca 800 m od zastávky a stál před ní velký, zájezdový autobus z Brna. Hospoda je poměrně velká a uvnitř útulná. Majitelé rozumí i hovoří česky a zrovna roznášeli jídlo pro zájezd, málem jsme dostali taky, nějaká evidence se tam nevedla, kdo mluvil česky byl zájezd. Dali jsme tam pivko za 8 hřiven (na místní poměry opravdu hodně) a opustili stanici. Jak jsme se druhý den dozvěděli, pověsti o průsaku septiku do studny nelhaly, zájezd měl údajně problém s odjezdem, většina účastníků měla střevní problémy a nemohli tedy do autobusu. Trošku nechápu, proč se to neřeší, četl jsem informaci o problémech se střevními problémy v Četnické stanici již v zápiscích jiných výprav z roku 2009. V místním magazínu jsme cestou ke stanům nakoupili chleba, holky meloun a šlo se na kafe - tedy z vlastních zdrojů. Ještě jedna koupel po úmorném dni a vzhůru do stanů. Tešíme se na zítřejší velký bazar, který se na Koločavě koná.

Již krátce po rozednění slyšíme zvuky motoru. Vylezu ze stanu a kousek od mostu právě první trhovci rozložili bedny se "zbožím" Neodolal jsem vyrazil na obhlídku. U mostu v bednách, kufrech aut a přepravkách předváděla svoje vnady housátka, selátka, slepice a další hospodářská zvířata. Kolem nich právě vyháněli místní na pastvu za Koločavu svoje kravky. Majitel ji vyvede za most, plácne ji po zadku a kravka jde. Až se napase, tak se na večer sama vrátí domů - jak prosté. Jak nám děda v hospůdce na zastávce poradil, vyrazili jsme s Jožkou pro vodu, prý je to pár metrů podél řeky za mostem. Z pár metrů byly skoro dva kilometry, most byl dřevěný, zavěšený a přešli jsme po něm beze strachu na druhou stranu jen proto, že se to chystala udělat i místní stařenka s kolem, která to zjevně dělala s železnou pravidelností. Voda byla minerální, siřičitá, studená.Nabrali jsme a rychle zpátky. Než jsme se dostali ke stanům, v petkách byly usazeniny a voda měla mírně nažloutlou barvu.Kolektiv to nepřivítal příliš vstřícně. Nicméně, uvařili jsme z ní polévku a kávu. Polévka se dala. Smetana při prvním styku s kávou vytvořila "cosi", takže hrnek s kávou připomínal výborné pomeje. Jožka byl statečný a ochutnal první. Přes nevábný vzhled se to se sebezapřením dalo pít. Ovšem nedali to všichni. Vodu jsme ze studijních důvodů ochutnali a - vylili. Následně jsme všichni vyrazili na bazar. Kromě lokomotiv, turbín, produktů těžkého strojírenství a jaderného paliva bylo k sehnání na co jste si vzpomněli, za ceny o kterých se vám od dob budování socialismu ani nesnilo - tedy pro nás, zkažené kapitalistickou, konzumní společností. Vasil zmínil skanzen ve Staré Vsi (Staro Selo), což je v severní části Koločavy, vydali jsme se tedy tam. Těsně za mostem na odbočce ke skanzenu stojí nově rekonstruovaná budova. Chlapi, kteří opravovali kamenné obložení nad vchodem, jakmile nás viděli, začali povykovat, že je tu k dostání pivo a jídlo a že  příští týden má na Koločavu přijet náš ministr a že se musíme podívat, jaké to tam mají. Inu, neměli jsme to sice v plánu, ale Ivan (majitel, zedník hudebník, sportovní a kulturní referent a jánevímcoještě) nedal jinak. Tak jsme tedy zašli na jedno. Interiér je pojat velmi impozantně a určitě bych doporučil návštěvu tohoto zařízení (Restaurace Prival). Ivan nás provedl celým objektem, venku chystá velkou plochu na stany, toalety v podobě jak je známe my a pokud si tam dáte pivko a nějaké jídlo je možné přespat již teď uvnitř, zatím ve vlastním  spacáku za symbolický poplatek. Slíbili jsme, že se ještě zastavíme a vyrazili omrknout skanzen. Tedy zatím jen zvenku, opět bylo neuvěřitelné vedro, zjistili jsme cenu vstupného (15 hřiven bez průvodce) a rychle zpátky, koupat se. Po krátkém odpoledním odpočinku jsme se opět vydali do skanzenu, zaplatili vstupné a pořádně jej prošli. Ve skanzenu je i muzeum Koločavské úzkokolejky, kterou se dříve sváželo dřevo - pozoruhodné kousky. Cestou zpátky jsme opět zašli k Ivanovi na pivko, když nás viděl, přisedl s kytarou,  že zahraje českou písničku, kterou všichni známe a spustil Kaťušu. Pak dal na nenaladitelnou kytaru bez struny E několik místních, koločavských, naštěstí je to fakt muzikant, tak dominoval zpět a kytara mu sloužila spíš jako dekorace. Vzal housle a zahrál na ně další místní. Pak jsme s Ivanem zkusili zanotovat něco po našem s foukací harmoikou, která se Ivanovi tak zalíbila, že jsme mu ji věnovali. Zdvořile jsme odmítli nabízená piva zdarma a tak děvčata dostala na rozloučenou zmrzlinu a vyrazili jsme na další obhlídku Koločavy. Večer ještě jedno koupání a příprava na další den, chceme po dvou dnech relaxace opět na poloninu. Naplánovali jsme, podle mapy, asi 15ti kilometrový okruh s 800 m převýšením se startem a cílem v Koločavě. Ještě jsme netušili, že nás čeká boj o  přežití se všemi atributy, které k tomu patří.

Další vlahá noc a nádherné ráno, letošní vandr patřil svým počasím k nejteplejším v historii. Po každodenním koncertu kravských zvonců a snídani vzal Ivan batoh, vrazil do něj dvě dvoulitrovky, každý něco na sváču a vyrazili jsme podél řeky do hor. Ačkoliv za Koločavou měla být podle turistické mapy značka, směr a cestu jsme spíše vytušili. Ještě jsme se pozdravili s kravkou, která se takticky pod stoupáním ukryla před sluncem do hustějšího porostu a jen vykukovala, co se děje kolem. Stoupání bylo sice náročné, ale bez batohů, po necelé půhodině jsme vyšli z lesa na vykácený palouk, odkud byla Koločava jako na dlani, odpočinuli jsme si tam, zjistili, že máme sice dvě dvoulitrovky, ale v nich asi tak litr a půl vody pro šest osob. Míč ani hunorný převlek proti trudomyslnosti jsme sebou nevzali, rozdali jsme tedy bonbony bon pari a stoupali dále. Konečně jsme narazili na zelenou turistickou značku. Horské louky jsou na Ukrajině úžasné, provoněné mateřídouškou, dalšími roztodivnými bylinami, květinami, hýří barvami a působí velmi romanticky. Tak jsme vystoupali až pod nejvyšší bod naší trasy, vrchol Tapeš (1324 m.n.m). Tam jsme v borůvkovém porostu odpočinuli, pokochali se výhledem do dalekého kraje, s respektem pozorovali lenošícího medvěda na protější stráni, pojedli borůvek a došli na vrchol až ke křížku. Odtud ještě vedla zelená značka kousek po hřebenu, stoupala k dalšímu vrcholu nad salaší. Ten jsme se rozhodli obejít traverzem a po hřebenu sejít k vodní nádrži napájené řekou Těreblou. To byl záměr. Z vrcholu byla cesta naprosto jasná. Po cestě traverzem a mírném sestupu směrem k dalšímu hřebeni jsme dorazili k neprostupnému bukovému porostu.Tady už značky nebyly. V porostu byly sice malé pěšinky, ale medvědí stopy dávaly jasně na srozuměnou, že toto není cesta určena pro nás. Tyto informace jsme děvčatům pro jistotu nedávali, už tak v jejich výrazech bylo možno vypozorovat ztrátu nadšení z romantických výhledů. A také došla voda. Konečně vandr - pomyslel jsem si. Bylo mi jasné, že tato myšlenka vyjádřená nahlas by mne v té chvíli stála život. Zasedli jsme tedy nad mapu, zorientovali se, zapnuli Garmina (turistická mapa Ukrajiny do Garmina je téměř nepoužitelná) a vytýčili další směr postupu. Všichni známe geocaching a tak termín "jít za šipkou" nebyl nikomu cizí. Venku +35, není kam se schovat, bez vody, v horách. Úkol číslo 1 najít vodu. V mapě byla, v Garminu taky. Šlo se tedy za šipkou, směr - začátek vodních toků v horách. Tady jsem pochopil co to znamená, když se v pohádce napíše "šli hlubokým, hustým lesem". Sestupovali jsme asi výškových 300m, místy po pěšinách vyšlapaných zvěří, až jsme konečně našli pramen - vyschlý. Korytem jsme postupovali níž až se objevila voda. Hurá. Pořádně jsme se napili Nabrali jsme do lahví a protože kopce jsou tu velmi členité a potok vedl do přehrady, kam jsme potřebovali, další směr postupu vedl tudy. Necelé 2 kilometry a 400 výškových metrů jsme sestupovali skoro tři hodiny. Les nebyl les ale džungle beze stop lidské činnosti, žádné lesní cesty, jen polomy, překážky, propadliště, voda, kameny. Orientovali jsme se korytem a navigací, každý metr byl vykoupen litry potu. Kdo někdy slyšel amatérskou mahrávku mechanika, opravujícícho vstřikovací trubku lesní ho kolového traktoru (lakatoš) a bavil se u toho, ten by tu patrně puknul smíchy - jako posluchač. Děvčata dala průchod emocím a vygradovala svůj slovník do nejnepředstavitelnějších slovních spojení, kdy by i otrlý námořník, tvářený  zaplivanými  přístavními hospodami  nejspíše povytáhl obočí údivem. Dost  jsme toho měli ale všichni, já byl navíc nesvůj, neboť jsem cestou viděl poměrně dost stop, nápadně připomínajících neoblíbeného lesního dravce. Tady je však naprosto nezbytné, děvčata pochválit (navzdory jejich nesalonnímu slovníku). Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že to byl pro mnohé z nás zážitek na celý život. Konec dobrý, všechno dobré, sešli jsme na cestu a těšili se jak se vykoupeme v přehradě. Marně. V přehradě bylo málo vody, břehy pokryté bahnem a nekonečnou záplavou pet lahví - přírodní park Syněvyr, jaká škoda. Odtud nás čekala cesta ještě asi 6 km do Koločavy přes vesničku Mereshor, kde jsme si MOC přáli narazit na magazin. Jakmile jsme se dostali k přítoku přehrady, kde byly břehy čisté, shodili jsme ze sebe oblečení a vykoupali se. Neuvěřitelný pocit úlevy. Rychle jsem se oblékl a vyrazil na průzkum do Mereshoru, kde je obchod. Byl to další úmorný kilometr prašnou cestou na žhavém slunci. Na začátku vsi jsem se zeptal bábušky věšící prádlo, jestli mají ve vsi magazin. Zářivým úsměvem, plným zlatých zubů mi pomalou ukrajinštinou sdělila, že až uvidím zelenou dodávku, jsem tam a že je otevřeno a mají bočkove pivo - točené pivo, šibalsky na mě mrkla. Kouknul jsem před sebe - cíl 300 metrů. Kouknul jsem za sebe a dalších asi 500 m za mnou už šel Jožka se Soňou, Ivan s děvčaty se ještě hotovili z vody. Do obchodu jsem vpadnul a současně s pozdravem požádal prodavačku o tři točená piva. Koukla za mne, kde jsou ti další dva, ale ani nemrkla a natočia během 30ti sekund tři vychlazená piva. Jedno do mě spadlo než dotočila třetí, hned jsem požádal o další. Ve chvíli, kdy přicházeli rozpálení Jožka se Soňou, už jsem jim podával orosené pullitry. Kdo to nezažil nepochopí, kdo zažil, umí si představit tu slast. Když dorazili ostatní, už stálo na stole před obchůdkem šest orosených půllitrů s místním Oboloněm za 5 hřiven. I Pája s Barčou pochopily, že jsou situace, kdy jejich odpor k alkoholu musí stranou a že pivo je nápoj plný minerálů a tudíž organismu veskrze prospěšný. Nad Koločavou se objevily těžké bouřkové mraky. Z informací dědušky ze zastávky jsme však věděli, že pršet bude pouze když mraky přijdou od Chustu, tedy z našeho směru. Nad námi pražilo úmorné slunce. Cestou jsme ještě vlákali děvčata na zavěšený most přes řeku k minerálnímu prameni, ale protože jsme se těšili na večeři v Privalu u Ivana, kterou jsme si kolektivně slíbili, návštěvu pramene jsme vynechali. Po příchodu ke stanům jsme se rychle převlékli do plavek a rychle do vody. Po očistě jsme vyrazili na slíbenou večeři. Ivan nás vlídně přivítal, obsluhu zajistila dcerka s manželkou. Dobře jsme pojedli, podiskutovali a protože nám ráno v šest měl jet autobus do Užhorodu, vydali jsme se spát.

Poslední ráno na Ukrajině. Vstávali jsme ve 4:40, abychom v klidu zabalili, pojedli a byli na zastávce včas. SIlná rosa způsobila, že stany jsme balili mokré. Cestou k autobusu se k nám připojila přiopilá místní obyvatelka, kterou jsme však statečně vydrželi ignorovat. Na zastávce potkala jinou oběť, mladíka, čekajícího na kamarády a svoz do práce. Předvedla nám divadlo jednoho herce, čekání na bus uběho rychle. Autobus přijel v 5:45, řidič vybral 60 hřiven od každého, nechal nás naskládat bágly do busu a sdělil nám, že můžeme spát, že pojede až v 6:30. Cesta do Užhorodu trvala 4 hodiny a ačkoliv bylo +35, autobusek měl zatemněná okna a otevřené ventilačky, takže při jízdě příjemně profukovalo. Cestou jsme ještě pokecali s ruským kulturistou, který jel s kamarádem do Mukačeva, byl velmi milý (jako všichni místní) a jeho ruština pro nás byla naprosto srozumitelná. V Užhorodu jsme vystupovali v 10:45 na nám již známém, rozpáleném nádraží. Při představě, že do Michalovců pojedeme stejným autobusem jako sem, jsme na chvíli podlehli pokušení sjednat si nějakou maršrutku, ale požadovaná cesta 700 hřiven byla opravdu hodně. Spolu s Jožkou jsme se vydali do haly vyzjistit podrobnosti odjezdu pravidlené linky. Ta měla jet ve 14:30, zajišťovala ji Slovenská Autobusová Doprava a měla stát 45 hřiven. Ivan zatím ve stínu pod stromy před nádražím hlídal bágly a děvčata před zloději. Ještě jsme nakoupili vodu a něco k snědku, abychom nemuseli měnit zbylé peníze. Naštěstí  se všichni místní měny nezbavili úplně. Na Ukrajině se lístky na autobus kupují v pokladně nádraží po předložení dokladu totožnosti. Spolu s Jožkou stojíme u pokladny a naší slabou ukrajinštinou se dožadujeme lístků na autobus do "Michajlovac" ve 14:15. Paní na nás mrkla a prý jestli s bagáží ? Co to je za dotaz, pomyslel jsem si. Kývnu hlavou, s bagáží a žmoulám v ruce připravených  270 hřiven. Ženščina chviku ťukala do počítače, a povídá: "345 hriven" Než jsme prpadl panice, ještě jsem se dotázal, kolik stojí lístek, prý 57,75 s bagažem. Rychle jsem přemýšlel jak to pořeším, Jožka však nečekal , operativně vyběhl z nádraží a vybral od ostatních co měli u sebe. Uff, stačilo to. Po asi 10ti minutách jsme dostali na jmeno cestovni listek, papirovani jako u nás na úřadě. Před nádražím jsme se svalili do trávy pod strom a že si odpočineme. Kde se vzala, tu se vzala, podivná ženščina, huba vydlážděná zlatem, úsměv od ucha k uchu a že má hlad abychom jí něco dali. Zdvořile jsme jí sdělili, že jedeme domů a u nas děngy nět. Jukla na okurek co nechala děvčata na celtě před svou periodickou návštěvou toalet na nedalekém vlakovém nádraží a prý ať jí ho dáme. "Nemůžeme, není náš", nepomohlo. Tak jsme jí dali buchtu, kterou jsme před chvílí koupili. Svalila se vedle do trávy a prý ještě vodu. Dostala vodu, polila se. Po dotazu, zda je Soňa moje žena, upřela svou pozornost na Jožku, který ji evidentně zaujal jako muž.. Požádala ho, jestli by jí nepomohl vstát. Zarostlý, drsňácky vypadající Jožka, poněkud v rozpacích  ji galantně podal ruku. Žena vyskočila a začala jej celovat na tváře, že je sympatický a hodný a vůbec všecko. Zděšení v Jožkově tváři bylo velmi fotogenické, bohužel se nepodařilo nikomu vytáhnout foťák dříve než se mu ji podařilo setřást a chvatně se několik kroků vzdálit. Kolektivně jsme potom přemýšleli, co všechno si z Ukrajiny přivezeme. Ještě několikrát kolem potom kroužila, ale už jsme ji nezdvořile ignorovali. Z bezpečnostních důvodů (šlo hlavně o její bezpečnost) jsme se přesunuli na nástupiště, kam měl být přistaven autobus. Najednou se objevila klimatizovaná karosa. Řidič zkontroloval pasy a nechal nás nastoupit, zavřel dveře, zapnul  klimatizaci. Od dob svého vandru do Rumunska jsem si opět uvědomil, jak obrovské mám štěstí, že jsem se narodil v ČR. Je to relativní, jinak to může vidět Čech, vracející se z USA nebo Německa. Autobus byl za chvíli na hranicích. Ukrajinci vybrali pasy, nechali nás vystoupit a za 20 minut nám vrátili orazítkované pasy a propustili nás. Bylo neuvěřitelné vedro, rozpálená budova, sálající konunikace, patrně to všechno způsobilo, že slovenský celník před autobusem začal vyštěkávat povely a inkasovat pasy. "Všechno z autobusu ven, vezměte svoje batohy a všichni do haly". Nevěřícně jsme po sobě koukali, ano za ta léta jsme na to zapomněli. V hale jsme čekali dalších asi 30 min než přikvačila sličná celnice a začala s osobní prohlídkou. Jožka otevřel batoh, celnice mrkla a když viděla dalších pět batohů, vznesla dotaz zda jsme všichni spolu a kde jsme byli. Už naše odpověď, že v horách ji měla varovat. Po otevření dalšího batohu se ještě zeptala jak dlouho jsme tam, proboha, byli a tím vlastně kontrola skončila, dál neměla odvahu. Pustili nás zpět do autobusu. Na slovenské straně jsme byli za hodinku odbaveni. V Michalovcích jsme už jen vyzvedli auta a rychle domů. Krásný vandr je za námi. 

V době naší návštěvy se platilo na Ukrajině hrivnamy v přibližném kurzu 1 UAH = 2,50 CZK. Přeprava je tu vyřešena výrazně praktičteji než u nás, není problém odkudkoliv kamkoliv se dostat. Místní komunikace jsou v poměrně špatném stavu, ale všichni to respektují. Ceny jsou pro nás příznivější, kupní síla obyčejných obyvatel je tu nižší, ale zásobování je srovnatelné s našim. Na vesnicích je veká nezaměstnanost a tak v turistických oblastech se za všechno platí, je to pro lidi zdroj obživy. Částky jsou však relativně nízké. Co nás všechny velmi potešilo, byla srdečnost místních obyvatel. Jsou velmi vstřícní a mají snahu pomoci. Ocení, pokud se pokusíte o nějakou komunikaci v ukrajinštině, před cestou je dobré naučit se pár zdvořilostních frází. Téměř všichni rozumí česky a snaží se mluvit pomalu, pokud je o to požádáte. Budete rozumět i vy jim. Po dlouhé době jsem měl pocit, že si v zahraničí mohu koupit co potřebuji a nebyl problém to sehnat. Přibližné celkové náklady na letošní vandr:

Cesta do Michalovců a zpět - 960 km auto cca 1 900 Kč (640 Kč na osobu při 3 lidech v autě) Dálniční známka 10 € (265 Kč) Peníze na týden cca 500 UAH (1 250 Kč). Suma sumárum na osobu při cestě autem, obsazeným třemi lidmi je to bez pár korun 2 000 Kč. Tak snad zase něky se super kamarády... Fotogalerie z fotek všech účastníků je  tady. Video je k nakouknutí  tu ve flashi