Jarní vandr 2012 - Údolí Rokytné

Spolu s Jožkou, Ivanem a Zdenálem jsme v páteční  podvečer, vyrazili  z Rouchovan, kolem Texlova mlýna přes Šabatův mlýn k soutoku Rouchovanky a Rokytné. Ačkoliv meteorologové hrozili přeháňkami a bouřkami, poslední paprsky zapadajícího, jarního slunce olizovaly romantické údolí. U Texlova mlýna jsme chvilku postáli  a obdivovali zručnost našich předků. Škoda, že rozvaliny už nikomu nestojí za opravu. Vyrušili jsme sovu hnízdící za mlýnským kolem a vyhnali ji tak na lov ještě před setměním. Šabatův mlýn je obývaný a majitel má snahu zachovat aspoň původní architekturu stavby. Kousek za soutokem jsme narazili na zjevně nevyužívaný, opuštěný, pionýsrký tábor s úžasným koupalištěm. Chatky měly, bohužel, rozbitá okna a některé dveře do nich již svou funkci neplnily. Smutný pohled na průvodní jevy kapitalismu a současnou práci s mládeží. Až na Zdenála všichni pamatujeme úžasné prázdniny na táboře bez přiblblých regulí, které nyní, mimo jiné,  znemožňují provozování podobných zařízení. Na louce, kousek za táborem jsme se pod lesem utábořili. Natahali jsme si dřevo k již vybudovaném ohništi a za 20 min si rochnili u ohně. Bohužel kolem 21:30 začalo poprchávat a tak rychle do spacáků. Kapky deště, rytmicky bubnovaly na plášť stanu, celou noc.

V půl sedmé ráno déšť ustal a tak jsme se vyhrnuli ven, abychom vyhodnotili následky. Zabalit mokrý stan je svízelný úkol, Jožka bohužel navíc zjistil, že jeho mobilní telefon v koženém pouzdře, během noci, zahájil proces oxidace v cca 2 dcl vody.  Ranní čaj a káva podpořili optimistickou náladu a první paprsky slunce, vykukující z pod mraků dávaly tušit den plný zážitků. Kolem Bendova mlýna jsme, tentokrát už po žluté turistické značce, pokračovali podél meandrující Rokytné k Tavíkovicím. Cestou jsme minuli ještě dvě skautská tábořiště s dalšími možnostmi pro nocleh. Před Tavíkovicemi jsme pod skálou odložili batohy a že odlovíme tradiční kešku - Údolí Rokytné II. Poslední log sice zmiňoval neúspěch při hledání, ale na hledání jsme byli čtyři. Jožka obhlídnul místo a pravil: "Já bych to dal sem", načež sáhnul a vytáhl keš. A bylo po lovu. Do Tavíkovic jsme dorazili pět minut před desátou dopoledne. Zaujal nás zámeček ve které je nyní "Domov u lesa", kde probíhá terapie prací. Kolem něj jsme podvědomě zrychlili. Jožka první zahlédl místní Coop, kde jsme chtěli doplnit vodu. Ačkoliv jsme kolem terapie prací, jak jsem zmínil,  zrychlili, desátá odbíjela zrovna ve chvíli kdy jsme přišli k obchodu. Současně to byla také zavírací hodina. Ještě jsme se zastavili u pomníčku obětem první a druhé světové války -  přes cestu. Zvláštní věc, na pomíčku bylo dvakrát jméno Josef Vondrák, z každé války jednou - podivnost. Pomalu jsme sešli zpátky do údolí Rokytné a vyrazili do Biskupic, kde jsme se měli sejít s  Tonem. Ten vyrazil v sobotu odpoledne z domu, aby doplnil naši sestavu. Auto nechal v Přištpu a po silnici se vydal do Biskupic. Náš vyprahlý kolehtiv dorazil do Biskupic po třetí hodině. Hospoda sice otevírala až v 16 hodin, ale Ivan u hostinské, vlídným dotazem docílil toho, že nás pozvala dovnitř. Po výborném guláši a pivečku jsme, už s polu s Tonem, který mezitím dorazil, vyšlápli zpět do údolí Rokytné. U Pulkovského mlýna jsme se ještě jednou na chvíli zastavili. Mlýn je sice v dezolátním stavu, ale nový majitel se synem opravili náhon, zbudovali malou vodní elektrárnu a velmi zvolna si stavení opravují. Dokonce nám v ruinách udělali malou exkurzi - stála za to ! Po krátké zastávce a brodění  ledovou vodou v tajemné štole, jsme našli na protějším břehu řeky osadní místo osady Stříbrný měsíc z roku 1964, kde byl malý srub s přístřeškem a ohniště. Ocelová lana přes vodu nám pomohla dostat se na druhou stranu. To bylo místo našeho sobotního táboření. Pod přístřeškem jsme rozbalili spacáky, uvařili večeři, připravili si kávu a čaj. Nádherný  večer u ohně pod oblohou prozářenou hvězdami s kytarou - na to jsem se těšil celou dobu. Do spacáků jsme zalezli těsně před půlnocí. Docela se ochladilo.

Ráno jsme se ze spacáků vyštrachali poměrně brzy, Tono už od půl páté přikládal do ohně. Tedy, ostatní si přispali a vykutáleli se až kolem šesté. Snídaně, káva, čaj, přes ocelová lana na druhou stranu řeky a vzhůru do cíle - Příštpo. Odtud nás Tono zavezl do Rouchovan, kde jsme měli zase auto my. Konec, zalomit palec a zase zpátky do civilizace. Tak snad zase někde, někdy. Fotky s komentářem jsou tady.