Velký vandr 2013 - Podkarpatská Rus

Boržava, Syněvyr, Koločava

V pořadí druhá výprava na Ukrajinu - Podkarpatskou Rus, v nás zanechala, stejně jako ta první v loňském roce, mnoho silných zážitků. V letošním roce nás bylo jen pět a tak jsme z Vyškova v sobotu, těsně po půlnoci, mohli vyrazit jen jedním autem - směr Michalovce. Ačkoliv Libor byl termínem poněkud překvapen, v pátek večer se dostavil do Vyškova, vyčkat společného odjezdu. V Hranicích jsme naložili Jožku a ráno v 7:15 jsme vykládali batohy na vlakovém nádraží v Michalovcích, odkud měl jet 7:35 spoj do Užhorodu. Jízdní řády je bohužel slabina podobného cestování, obzvláště, pokud se chystáte na Ukrajinu. Ani Slovenská autobusová doprava Michalovce vlastně s předstihem přesně neví kdy co vypraví. Tak se stalo, že jsme čekali odjezd v 7:25, který nejel, odvezli auto zaparkovat na bezpečné místo, abychom následně změškali spoj v 7:50, který jet neměl, ale kde se vzal, tu se vzal, jel a v zápětí nasedli do dalšího nečekaného spoje v 08:50, který nás po dvouhodinové cestě za 3,60 € vysadil v Užhorodu na autobusovém "Vakzálu" Jen jsme vyložili batohy, už u nás stál chlapík, hubu vydlážděnou zlatem a prý jestli nechceme vyměnit peníze. Vyměnil nám 10,50 za Euro, což bylo o 0,50 lepší než oficiální kurz a tak jsme každý směnili 50€. Již minulý rok se nám osvědčilo cestovat na poloninu Boržava vlakem do Volovce, tedy jsme rovnou vyrazili na nádraží a zakoupili za 27 UAH lístek na vlak s odjezdem 14:50. Ještě jsme chvilku polemizovali o aktuálním čase, používají totiž současně dva časy, tzv Kyjevský, posunutý o hodinu a místní, stejný jako náš a následně uložili batohy na úschovny za 10,50 UAH. Krátkou prohlídku Užhorodu jsme zahájili v nedaleké krčmě, kde byl zodpovědně dodržen pitný režim s Lvivskym pivom za 7 UAH. Prošli jsme staré město, zdvořile odmítli několik žádostí místních Römů o finanční příspěvek a ve 14:50 se nasoukali pod dozorem děžurného na svá místa ve vlaku. Poměrně úmorná, několikahodinová  cesta skončila v 17:25 ve Volovci, kde jsme hned na nádraží oslovili místní smluvní přepravce (maršrutky) a za solidní cenu 150 UAH (30 UAH na osobu) se nechali odvézt  do Pylypce k lanovce, odkud jsme chtěli na poloninu vyrazit. Bohužel lanovka končila v 19:00 a my jsme se přihrnuli v 18:55, což bylo pro obsluhu neakceptovatelné. Dali jsme tedy lahváč za 8 UAH a vyšlápli cca 150m kopec na nejbližší louku nad lanovkou k noclehu. Spolu s Jožkou jsme vybudovali v nedaleké hosrké strouze malé umyvadlo a tak nám vlastně nic nechybělo. Lanovka měla ráno spustit v 9:45a tak bylo dost času. Libor nás ještě večer překvapil smělou úvahou o samostatném ranním výstupu na vrch Hymba 1 491 n.m. ale po našem upozornění, že začátek dovolené lze strávit i příjemněji než pochodem smrti, zřejmě myšlenku opustil, soudě podle toho, že ráno vstával současně s námi.

Lanovku spustili o cca 20 minut dříve a my jsme po příchodu k nástupní stanici zjistili proč. Přijel autobus turistů ze Lvova v sandálkách, šatičkách a podobně outdoorovém oblečení a v zástupu čekali až na ně dojde řada, aby se mohli vyvézt nahoru a následně, rozklepaní zimou se opět necahli dopravit dolů. Docela jsem se cestou nahoru bavil, když jsem zodpovědně oděn v bundě míjel sedačky mířící dolů kde se rozklepaně choulili původně optimističtí turisté. Výstup na Humbu nám od vrcholové stanice lanovky zabral s batohy ještě hodinku a půl, ale nahoře nás čekalo přesně to co jsme očekávali. Nádherné výhledy na překrásnou krajinu. Jedno překvapení tam čekalo i nás - za burácení motorů se u vrcholové značky najednou zjevilo několik motorkářů z Polska, kteří si vyskotačili nahoru po vlastní ose a následně pokračovali po hřebenech napříč poloninou. Naše putování po Boržavě  se neobešlo ještě bez jednoho překvapení, při sestupu z Magury Žide nás cestou z kopce málem převálcovalo komando pěti čtyřkolek z Lotyšska. Vzhledem k tomu, že při krkolomném sestupu jsme sami měli co dělat, zůstalo nám utajeno, kudy se švarní Lotyšané dostali ve zdraví dolů. Letošní výprava měla jednu velkou výhodu, nebyla nouze o vodu. Tam, kde měly být podle mapy prameny, skutečně byly a tak jsme celé tři dny v horách netrpěli nouzí. Přešli jsme celou poloninu Boržava a naštěstí se nenechali zlákat nabídkou O.Brandose z příručky o Ukrajině k výstupu na nejvyšší horu poloniny Kuk a odtud sejít do Mižhirje. Z pomezí obou polonin jsme v nečekaném vedru sestoupili cca 800 výškových metrů do městečka Mižhirje, kde jsme po povinné občerstvovací  zastávce vyhledali na kraji městečka u řeky místo k bivaku.Po dohodě s domorodci jsme v nedaleké blízkosti posledních domů rozložili dva stany, uvařili večeři a uložili se k spravedlivému spánku.

Slunečné ráno vybízelo k brzkému odchodu a tak 20 min po ranní hygieně jsme seděli u obchůdku za mostem a zvažovali další postup. Cestou na místní autobusové nádraží Soňu oslovil jeden z místních přepravců a ta s ním sjednala přepravu k jezeru Syněvyr ve stejnojmenném přírodním parku za 30 UAH na osobu. Na trhu jsme nakoupili zeleninu, naházeli batohy do přistaveného VW transporter a vyrazili na cestu. Zmíněn jezero bylo o cca 15 km severněji než jsme se domnívali a tak náš původní plán o zpáteční cestě odtud pěšky na Koločavu, obdržel první trhlinu. Ale, co, řekli jsme si, nějak bude. Zaplatili jsme každý 10 UAH za vstup k jezeru a vydali se cca 1,5 km nahoru, obdivovat zmíněný zázrak přírody. Protože bylo vedro a nahoře u jezera byla hospůdka, bez dlouhého přemýšlení jsme zařadili občerstvení.Jaké bylo naše překvapení, kydž jsme zjistili, že za 10 hřiven vstupného si můžeme nahoře koupit pivko za dalších 15 hřiven - absolutně nejdražší pivo za našeho pobytu na Ukrajině. Ale jak již jsem zmínil, bylo vedro, obečli jsme jezero a v jednom z připravených přístřešků jsme složili batohy a poobědvali.Eva, znavena výšlapem, zula boty a ponořila nohy do křišťálově čisté vody jezera. Jaké bylo její překvapení, když se k jejím chodidlům nejprve shromáždila obrovská masa pulců, následně vytlačena malými rybkami, které ji provedli kompletní pedikůru. Slunce se zvolna sklánělo za obzor a nezbylo než zahájit hledání dnešního bivaku. Opustili jsme jezero a vydali se cestou zpět k obci Syněvyr a křižovatce na Koločavu. Nedaleko záchranné stanice pro poraněné medvědy jsme našli u řeky místo se čtyřmi vodopády vyvěrajícími ze skal  a tady jsme rozložili stany. Krátké koupání v řece, večeře a rychle do spacáku, čeká nás další den.

Opět slunečné ráno, tentokrát, bohužel, ranní slunce nedosáhlo svými paprsky na stany na východním břehu řeky a tak jsme balili po vydatné ranní rose vlhký materiál.Vydali jsme se po téměř mrtvé silnici na 15ti kilometrový pochod na Syněvyr. Po přibližně půl hodinovém pochodu se najednou zezadu přihnalo stařičké nákladní auto, pamatující jistě ještě období budování rozvinutého socializmu a zlatoústý řidič v montérkáchse ptal kam jdeme, že nás kousek vezme. Naházeli jsme batohy na korbu a postupně se za nimi vyškrábali nahoru, abychom doplnili osádku čtyř horalů zjevně jedoucích do práce. Byli jsme pro ně stejně exotickou atrakcí jako oni pro nás. Řidič zřejmě vzhledem ke stáří vozu nijak nebral ohledy na stav vozovky (skutečně VELMI žalostný) a šupajdil s námi přes výmoly k hranici obce Syněvyr, kde odbočoval na Mežhirje. Opustili jsme kjorbu, rozloučili se s osádkou a jako výraz vděku zaplatili řidiči 50 hřiven za celý náš kolektiv. Odtud už to do Koločavy bylo "jen" 12 kilometrů . Pěší cesta vesnicemi byla velmi zajímavá, tak snad nejlépe můžete nasát atmosféru této země a jejich obyvatel. Zastavili jsme se ve dvou obchodech, podiskutovali s majiteli, dali pivko a ve druhém z nich se nám podařilo sjednat další maršrut až do Koločavy za 5 hřiven na osobu. Řidič nás vyložil přímo u zastávky (Zupinka) v Koločavě, kde jsme již znali místního majitele z loňské návštěvy.Ten nás poznal a tak jsme opět mohli využít jeho pozemku u řeky, kde jsme strávili poslední dvě noci pobytu. V Koločavě jsme s  novými členy výpravy - Liborem a Evou - navštívili hřbitůvek s hrobem Nikoly a Eržiky, četnickou stanici, skanzen Staro Selo, vykoupali se v řece Těreble, zašli k minerálním pramenům  a po náročném putování si nádherně odpočinuli.

V noci ze čtvrtka na pátek pršelo a protože jsme chtěli využít první ranní autobus ve 4:25 do Užhorodu, stany jsme balili úplně mokré, naštěstí, krátce před čtvrtou ráno přestalo pršet, tak jsme aspoň na zastávku dorazili suší. Cesta do Užhorodu z Koločavy stojí 55 hřiven, ale trvá 4,5 hodiny. V Užhorodu jsme tak na nádraží vystupovali v 9 hodin ráno a jak jsme zjistili, nejbližší bus do Michalovců jede až 14:50. Koupili jsme tedy lístky za 58 hřiven, hodili batohy do úschovny na vlakovém nádraží a vyrazili utratit zbytek hřiven a poflakovat se po Užhorodu. Opět bylo úmorné vedro a tak klimatizovaný autobus SAD Michalovce pro nás byl vysvobozením. Za zmínku stojí ještě zatčení Jožky na hranicích Ukrajinským pohraničníkem, jemuž se zalíbil Jožkův multifunkční nůž za pasem.Líbil se mu natolik, že jej vyzval aby si vzal ze zavazadlového prostoru batoh a pěkně všechno vybalil vedle autobusu na připraveném stole. Následně jej podrobili i s přivolaným kolegou a protidrogovým psem výslechu k obsahu jeho lékarničky, kterou mu Jitka pečlivě připravila a velmi kvalitně vybavila.Po zjištění, že Ibalgin není droga jej propustili a Jožka tak mohl ze svého malého sotůrku s léky, ve kterém mu následkem prohlídky praskl krém proti hmyzu a volně se rozprostřel všude kde bylo místo, všechny léky opět vybrat a očistit. To všechno za pozorného dohledu cestujících z autobusu. Jožka po opětovném nástupu do autobusu už jen utrousil: "A nesmějte se !" Řehtali se všichni. To byla takové hezká tečka za tím naším výletem.

Pořídili jsme nějaké fotky a video a tak jsem to zkusil sestříhat na památku, tady to je k nahlédnutí.