Život je jak telegram - krátký a s chybami

Velký vandr 2011

02.07.2011 07:00

Vandr 2011

Když jsme se Sluníčkem dorazili na Vyškovské nádraží, z nástupiště už na nás mával Ivan a právě přicházel Oliver s Renčou a Pájou, kterou na tento vandr adoptovali. Hromadná jízdenka je jedna z mála věcí, která se společnosti ČD skutečně povedly. Ve vlaku jsme všichni zabrali jedno kupé a cesta do Prostějova byla stejně zábavná jako celý zbytek vandru. Na přestup v Prostějově jsme měli celé dvě minuty, lokálka, odstavená na první koleji už netrpělivě odfukovala a z posledních dveří na nás nedočkavě gestikuloval Jožka, který dorazil od Olomouce a doplnil tak stav na konečných sedm osob. Olda už při zastávce na místním nádraží Prostějov vybalil kytaru a při hraní potutelně pokukoval po cca čtyřleté holčičce, která vážila cestu na Stražisko a mohla na něm oči nechat.Jesenecká zastávka je zvláštní hlavně tím, že není vůbec ničím zvláštní. Vypakovali jsme se z vlaku, pohlédli na horizont a směle vyšlápli vstříc dobrodružství. Na první den byl plánován krátký přesun k nedaleké přehradě u Kladek, který měl být zatraktivněn malou hrou. Přesun však místo hry zatraktivnila předpověď počasí a nízko se povalující chuchvalce mraků. U přehrady se vyrobil oheň aby Ivan mohl zahájit likvidaci klobásek, vyplnujících část jeho batohu a také se hledalo místo k bivaku. Ivan pokořil klobásku, Soňa vylila mléko do batohu, místo jsme našli a tak nic nebránilo tomu, abychom se kolektivně shodli na tom, že je vlastně ještě brzo a tak půjdeme dál. V Kladkách nás překvapil informační leták, oznamující, že se dnes, od 16ti hodin v Kladecké hospodě griluje. V kolektivu padla první slova o hladu, nebylo třeba dále nic domlouvat, jde se do Kladecké hospůdky. Snad nikdo neodolal nádherně vonícícm, grilovaným, uzeným, ocáskům a žebrům za ceny, nostalgicky připomínající období diktatury proletariátu. V průběhu hodování Banjo s Jožkou vyrazili hledat nové místo na bivak. Nedalo Kladek je malá sjezdovka se spodní stanicí, která má sedlovou střechu, přesahující základ a výborně se hodící na ukrytí pocestných před deštěm. Za dvacet minut jich tam bylo hned sedm. Pája nás naučila novou hru s využitím stébla trávy, po chvíli si všichni mohli připadat jako na vycházce psychiatrické léčebny. Vzhledem k tomu, že se nám základna líbila, hledali jsme kontakt na provozovatele, který by nás případně mohl nechat přenocovat. Našli jsme kontakt na lyžařskou školu, která pod hlavičkou sokola zřejmě disponovala tím důležitým - klíčem. Renča se ihned hotovila k objednávce výuky snowboardingu pro 7 osob, bohužel začátek července neposkytoval sněhové podmínky, nezbytné k výuce. Znenadání se zjevil pes, následován paní středního věku. Když jsme vyjádřili své obavy z deště, doporučila přejít sjezdovku s tím, že za kopcem v Ošíkově je hospoda s turistickou ubytovnou a tam, že se nám bude určitě lépe odolávat blížící se nepřízni počasí. Nu což, vzhůru do kopce. V Ošíkově jsme hospodu okamžitě našli a naše radost nebrala konce. Tedy přesně do té doby, než nám paní sdělila, že hospoda i ubytovna jsou zrušené, protože nechodili lidi. Na naše námitky, že my jsme lidi a právě jsme dorazili, nereflektovala. V paměti jsem vylovil vzpomínky na nedalekou obec Vysoká a hospodu, vedenou místním starostou, náčelníkem hasičů, sokola, červeného kříže a zvoníkem, panem Vykydalem. Tam bylo také dříve možné přespat. Cestou tam jsme však cíleným dotazem na pocestného zjistili, že pan Vykydal je po smrti a obec přišla kromě všech náčelníků a organizací i o hospodu. Nejbližší civilizace v Hartínkově. Inu, první den, plni sil,  vzhůru do kopců do Hartínkova. Nad Hartínkovem je kopec, charakteristický hlavně nádhernými výhledy, prostorem pro bivak a do hospody je to odtud  asi 10 min chůze. Během 15ti min stály stany. Při stavbě si Ivan pochvaloval Jezákův stan, který má všechny tyčky stejně dlohé, takže "stačí to vrazit do díry a je to". Přesunuli jsme se na průzkum do vsi. Krátký pobyt v malebné hospůdce s milými majiteli, nás na noc dobře naladil. Jožka ještě hbitě vyřízl v trávě na kopci ohniště (klobásky už se těšily) a po krátké dišputaci, co zítra, ulehli jsme ke spravedlivému odpočinku.

Nedělní ráno nevěstilo nic dobrého, těžké chcuchvalce mraků se převalovaly pár metrů nad stany a občas lehce zapršelo. Téměř všichni dokázali během cca 5 ti minut sbalit stany. "Téměř" proto, že Blštáci ignorovali blížící se "intenzivní místní přeháňky" a jejich balení stanu připomínalo španělskou siestu. Ukllidili jsme ohniště a  Jožka vyřešil houstnoucí napětí, rozvážným rozložením mapy. Na Ivanův dotaz: "kde jsme ?" lakonicky odvětil: "Hartínkov, kousek od hospody". Ale to už opravdu začínalo na "místy" pršet víc než dost a tak jsme se obalili pláštěnkami a vyrazili směr Bouzov. Za vytrvalého deště, v dobrém rozmaru, dorazil celý kolektiv až do Kozova, kde se nám do cesty postavil Valáškův grunt. Všichni jej vnímali jako ráj na zemi. Tady přece seženeme nocleh a vysušíme promočené svršky. Chyba lávky, plno, obsazeno, vyloučeno. U horké polévky napadl Oldu ten spásný nápad. Zkusí zavolat Liborovi do Březinek, zda je doma. Bylo to jako ve známém vtipu, po pozdravu a dotazu zda má trošku vody pro případ, že by šel kolem někdo hladový, kdo potřebuje skývu chleba a nocleh, nebylo ani tak moc dlouho ticho. Libor, aniž by věděl co jej čeká, souhlasil. Olda vystupňoval pozdrav požadavkem na přepravu z Kozova do Březinek, což  bez mrknutí oka akceptoval a jako potvrzení svých slov se za 20 minut objevil v našem kolektivu. Během dvou jízd kolem Bouzova, po turistické značce, nás přepravil do své záchranné stanice, za což jsme se mu odvděčili jednak tím, že Olda na Sonin popud vyrval pečící pekárnu ze zásuvky (když omylem zavadil o ovládací panel a ten se bezelstně rozsvítil s dotazem vo co jako jde), zrovna při procesu pečení a druhak při mytí nádobí, kdy Renča leštila talíř z jejich výbavy s takovou péčí, až se jí rozpadl v rukou. Venku hodně pršelo, času bylo dost a Libor se na chvíli vzdálil za Ájou, pomoct jí v práci. Jednotka technické nouze ve složení Ivan, Jožka, Olda, během krátké chvilky rozmontovala průtokový ohřívač o kterém se Libor zmínil, že je vlastně nový a neví proč nefunguje. Chlapci v\yhodnotili, že chyba je ve výrobci,  zařízení uvedli do provozního stavu s tím, že je nutné jej reklamovat protože bude beztak fungovat asi tak týden. Pochopitelně, své resumé sdělili i již ne tak vyrovnaně klidnému majiteli. Zpěvem, povídáním a technickou pomocí jsme si ukrátili čas až do jedenácté hodiny, kdy už byl čas na spaní. Pája, bohužel, objevila knihu O mužské sexualitě. Aby rozšířila obzory všem zúčastněným, předčítala o dýchání varlaty a zmínila pavidlo devíti mělkých vpichů, což Renča vyhodnotila jako nejzazší mez pokleslé konverzace a vydala pokyn ke zhasnutí. Spolu s osvětlením zhaslo i osazenstvo.

Hlavním úkolem bylo v pondělí rychle vyklidit Liborův domek a nezpůsobit žádné další škody. Zadařilo se. Za okny bylo počasí, které nevypadalo na trvalejší déšť tak jsme se sbalili a shromnáždili na dvoře právě ve chvíli, kdy první dešťové kapky  kropily dlažbu. Aby se Libor ujistil, že opravdu odcházíme, vzal svého tvarůžkového (přívlastek nikoliv od vzhledu, nýbrž od pachu) psa a vydal se s námi směr Bouzov. Neodolali jsme návštěvě Kamenného zámku a po Liborově odloučení jsme pokračovali  k Bouzovu. V Blažově míjíme nádhernou hospůdku s otevřeným vchodem, bohužel je však zavřená. Tedy, tuto informaci jsme obdrželi od bodrého strýce, který za hospodou bydlel, prý až ve čtvrtek. Dámské osazenstvo výpravy hbitě nahodilo batohy a vyzývavými pohledy nás nabádalo k následování. Když v tom se objevila bodrá žena, že chvátá od oběda, vidí kolektiv a klidně nám natočí pivko. Děvčata zvolna odcházela s tím, že si zatím dají v Bouzově kafičko a počkají na nás v kavárničce. Muži soucitně batohy opět odložili a ochotně se nechali ztrestat pivem a chlebem s máslem a tvarůžky.  Po skvěle strávené půlhodince jsme se vydali spěšně za děvčaty. Potkali jsme je po cca 500 m po předchozím telefonátu, že se trošku ztratila, když se při vášnivé diskuzi o ženských věcech nějak vytratila žlutá značka. Děvčata obešla s batohy Blažejov ( cca 3 km ) , zatím co jsme popíjeli pivko.Taky opět začalo poprchávat. Na Bouzově, u hradu byl otevřený jediný stánek - cukrovinky. Vzhledem k tomu, že předpověď počasí nebyla příznivá, bylo pondělí a Jožka poznamenal, že je úřední den, pochopili jsme, že bychom měli přenocovat pod nějakým přístřeškem, třeba zrovna u hřiště, kolem kterého jsme šli, kde měla obec postavený bytelný přístřešek i s ohništěm. Zašli jsme na úřad, vyžádat povolení k bivakování na hřišti a světe div se, dostali jsme ho. U ohně jsme dosušili obuv i oblečení a pod širákem přenocovali.

Ačkoliv byl v úterý státní svátek, obchůdek v Bouzově nabídl čerstvý chleba i mléko. Po snídani jsme vyrazili k Bohuslavickým rybníkům, kde jsme měli přenocovat. V Javoříčku jsme nemohli vynechat u jeskyní pivečko a u Ájina stánku tvarůžek v lívancovém těstu s marmeládou a šlehačkou. K rybníkům už cesta proběhla bez mimořádných událostí. Našli jsme opuštěnou táborovou základnu, ta nám poskytla místo pro poslední nocleh na vandru. Neodolali jsme blízké přítomnosti rybníků a kolektivně se vydali vykoupat. Večer ještě přijel Pepíno s Hankou se zásobami a Libor s Ájou, posedět u ohně. Spát se šlo až k půlnoci, abychom ráno mohli vyrazit do Náměště na Hané, odkud jsme se po malé, pizzové siestě, rozjeli domů. Tak zase za rok....

 

 

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode