Život je jak telegram - krátký a s chybami

Z Kobeřic od Horáčku do Bučovic

19.04.2013 16:07

Malý Retrovandr Kobeřice - Ždánický les

Kalendářní jaro sice začalo už před měsícem, ale počasí zatím aprílově laškovalo. A tak jsme se rozhodli vrátit se po skoro 30ti letech na místa, kde vznikla osada a vyrazili jsme v páteční deštivé odpoledne z vyškovského autobusáku do Kobeřic. Veselý řidič se nás už při nastupování pobaveně tázal, co že za manévry se to budou v Kobeřicích konat. Po hodině cesty jsme najednou stáli na liduprázdné, nezastřešené  zastávce, naproti hospody. Chtěli jsme ještě počkat na Oldu s Liborem a taky, až snad přestane pršet a tak jsme zkusili starý vchod do hospody - zavřeno. Mrzuté. Ale Ivan si všimnul, že budova má z boku ještě jedny dveře, vzal za kliku a vyvalil se na nás hustý dým ze zahulené hospůdky. Inu co, jdeme, snad za ty tři dny v lese hadry vyvětrají. V hospodě jsme zavzpomínali na původní vzhled (teď ji zmenšili tak na třetinu, zybtek zazdili), dali dvě pivka a protože déšť se změnil na mírné mrholení, vyrazili jsme k Horáčku. Původní trasou se bohužel nedalo, do cesty se nám postavil oplocený ovocný sad a tak pěkně turisticky, po modré, kolem hřiště. Ještě před setměním jsme dorazili na plácek nad rybníkem, kde stojí bývalá družstevnická chata a kde se před mnoha lety začínala psát osadní kronika.Spolu s Jezákem, Herošem a Ivanem jsme zamáčkli slzu dojetí a protože zase pršelo, rozhodli jsme se, že využijeme liduprázdného okolí a přenocujeme pod stříškou u chaty. Výpravu doplnil Olda s Liborem, rozhodili jsme spacáky, uvařili čaj a kafe, Jožka zapálil svíčku, kolem které jsme se sesedli a navzdory nepřízni počasí jsme si udělali krásný večer vyplnění písničkami a vyprávěním. Těsně nad ránem (3:15) měl  Heroš s Matějem tendenci vyburcovat kolektiv k časnému odchodu (to jsem si myslel já, ve skutečnosti při pokusu opustit spacák k odlehčení, zakopávali systematicky o vše co jim stálo v cestě a spolehlivě všechny vzbudili). Stejně tak cestou zpět do spacáku. Vstávalo se až v půl sedmé, což jako obvykle nesl nelibě Jezák, který se bláhově domnívá, že vandr je prima příležitost jak dohnat spánkový deficit. To by snad šlo v případě, že by vandroval jen kolem chaty a na to mu stačí zahrada doma. Po snídani jsme se pohledem rozloučili s nám milým místem a vydali se k dalšímu cíli naší cesty - hradiště Kepkov a středověká tvrz Konůvky, kde jsme chtěli poobědvat. Dlužno dodat, že ráno už nepršelo a rozbahněná cesta byla pro natěšenou bandu trempíků slabou překážkou. Na Kepkově jsme hradiště nenašli, tedy žádné známky po něm, ale Ivan tam našel současnou stokorunu, čímž se naše výprava stala překvapivě výdělečnou. Přemýšleli jsme jak mohli už v 15.století vědět, že stokoruna bude vypadat přesně takhle. Naše neuspokojená touha po poznání středověkých lokalit nás poháněla na tvrz Konůvky. Tady už byly zbytky staveb patrně a dokonce v údolí bylo několik informačních tabulí, altánek a ohniště. Ivan s Jezákem se asi 30 minut pokoušeli zapálit oheň supermoderním prostředkem, který Ivan obdržel jak dar (já dodávám Danajský) od Žraloka, který se musel výborně bavit už ve chvíli kdy mu magmneziový předmět na rozdělání ohně v extrémních situacích, předával. Oheň jsme zapálili tradičně a po již zmíněné půlhodině se podařilo zkušené dvojici trempů Ivan,Jezák zažehnout plamen na březové kůře i uvedenou podivností.Ani jsme si nevšimli, že z rozfoukaných mraků se zvolna dere sluníčko. Na místě jsme poobědvali a u odpolední kávy ještě poklábosili a když jsme prošli středověkou  ves a seznámili se s umem našich předků a destruktivními choutkami Matyáše Korvína, který z pro nás nepochopitelných důvodů tuto ves kolem roku 1480 vypálil, jsme nahodili batohy a vydali se hledat místo k bivakování. cestou jsme minuli památníček partyzánskému oddílu Olga, který tu kdysi operoval pod vedením poměrně kontroverzního velitele (jsme se dočetli na informační tabuli). Pepíno vyfotil kance, nevzhledně se rozkládajícícho uprostřed lesní cesty a po chvíli i statnou laň cca 2 m od lesní cesty, která vypadala jako by  po páteční spářce jen nemohla ráno disiplinovaně vstát a vydat se na snídani.

Pomalu jsme došli k pěknému rybníčku u kterého byla chata podobná naší boudě v Kovářově, s přístřeškem. Za chatou ohniště  a tak se všem jevilo zbytečné, hledat jiné místo k přenocování. Skupina A uklízela místo po předchozích návštěvnících a skupina B se vydala do Mouřinova zajistit vodu. Lesní studánky cestou sem byly překvapivě nepoužitelné :-( pro své biologické znečištění. Večer se zvedl silný vítr, který nám připravil divadlo v podobě postupného vyvrácení, nedaleko stojící, poměrně mohutné, břízy. V rybníce jsme omyli unavené nohy a rozložili spacáky k noclehu. Večer jsme opět u ohně zahráli, zazpívali a zavzpomínali. Olda naprosto nepromyšleně ulehl do prostoru mezi Jezáka a Jožku, kteří zrovna této noci nespali příliš tiše a tak mu nezbylo, než opustit původní místo a odebrat se uprostřed noci asi 50 od boudy, na hráz rybníka, kde do rána klepal kosu, protože si zničil zip od spacáku a nemohl jej uzavřít. Průměrná teplota té noci byla byla kolem +4 a fakt foukalo.

Nedělní ráno, věděli jsme, že nemusíme nikam spěchat, do cíle nám zbývalo posledních cca 10 km a těšili jsme se na prohlídku přírodní rezervace Ševy nad Marefami s rozmanitou florou.Zatím co jsme rozvážně snídali a besedovali o věcech pozemských, nad koruny stromů se pomalu vyhouplo sluníčko. A hřálo, jupííí. V dobrém rozmaru jsme se vydali po stezce do kopce nad Mouřínov odkud se nám naskytl nádherný výhled do kraje a také na náš nejbližší cíl - přírodní rezervaci Šévy. Tam nás přivítala rozkvetlá stráň, plná žlutých květů Hlaváčku jarního s fialovými příkrasami koniklece. Slunce se už plně opíralo do strání a na tvářích bylo cítit jeho silné, hřející  jarní paprsky. Na hranici rezervace jsme neodolali, shodili batohy, rozvalili se na louce a kochali se pohledem dolů ze stráně na tu barevnou krásu. A samozřejmě jsme u toho baštili :-)  Kačeři stihli odlovit i nedalekou kešku věnovanou této rezervaci a tak když jsme krátce po poledni vstupovali do Bučovic, všechny musel blažit pocit nádherného víkendu. Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě asi hodinku čas do odjezdu autobusu, zastavili jsme se u nádraží v malé hospůdce a na zahrádce spláchli prach z předchozí cesty. Ve Vyškově jsme ještě na nádraží zamávali  "našemu kobeřickému řidiči" který se na nás culil z autobusu odjíždějícího do Kobeřic, zalomil palec a rozjeli se do svých domovů. Fotky jsou na ftp a zde, video v AVI take na ftp nebo pokus o flash ke shlednuti tady

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode